Vždycky, když se po nějaké delší době (alespoň tři dny) odněkud vracím domů, prožívám stejnou věc. Otevřu dveře do bytu a najednou mi přijde strašně krásný, čistý, útulný, dýchne na mě nějakou nepopsatelnou atmosférou. Je to stejné už léta, už jako dítě, když jsem se vracela z pionýrského tábora, tak jsem chodila po bytě a nasávala tu atmosféru domova. To, co mi předtím přišlo nudné a obyčejné, najednou získalo nový náboj a já se cítila hrozně fajn. Někdo jiný by si mohl ťukat na čelo, nemám byt zařízený podle posledních měřítek módy, dokonce ani podle těch předposledních, často tady bývá větší či menší nepořádek a stěny jsou obité od toho, jak tady neustále děti běhají sem a tam a tahají v rukou neustále nějaké hračky, ale mě se tady líbí, tady si odpočinu a tady se cítím neskutečně dobře.

A ještě jedna věc se mi téměř pravidelně stává po delším odloučení od domova. Najednou do mě vjede nová inspirace, nová energie a už ke konci dovolené přemýšlím, jak a co doma změním, jak budu víc uklízet a líp vařit, že začnu cvičit a vyšívat a...a tak dále a tak dále...Polovina těch věcí mě opustí hned při vybalování tašek, další čtvrtina odezní do večera, ale něco z toho přece jen uskutečním. Je třeba využít nově nabyté energie a činit se.

Na severozápadě Čech, kde jsme trávili letošní dovolenou bylo krásně. Už jak jsme se blížili k Děčínu nešlo se nekochat nádhernou krajinou, a to nejsem žádný romantik. Byl nám propůjčen domek rodiny se sedmi dětmi (rodina i s dětmi trávila čas na dětském táboře) a bylo to moc příjemné. Dvoupatrový domek má velikou výhodu - děti mohou trávit čas v jednom patře a rodiče v druhém, navzájem si tak nelezou příliš na nervy a hluk je příjemně rozložen do většiho prostoru:-) Vzhledem k tomu, že jsme domek obývali ještě s jednou rodinou a počet dětí se tak hnedle zdvojnásobil, nebyla tato výhoda k zahození. Obzvlášť, když větší část dovolené pršelo a my tak museli pospolu v uzavřeném prostoru trávit více času, než jsme původně zamýšleli. Nicméně, byli jsme vybaveni společenskými hrami a tak to občas vypadalo jako někde v domě dětí a mládeže, protože všude byly rozloženy hry i hráči a hrálo se o sto šest.

Navštívili jsme místní ZOO, i když to byl trošku adrenalin, protože jednak jsme přišli krátce před zavíračkou a jednak asi tak v půlce začalo doslova lííít, a tak jsme prohlídku nemohli zcela dokončit. Zato jsme ale přistihli medvědí páreček, kterak si bez dětí užívá v bazénu a musím říct, že to bylo strašně krásné a intimní a člověk měl občas pocit, že je voyer, protože dělali úplně to stejné co lidi. (Mám na mysli fázi mazlení)..:-)))

Taky jsme navštívili oblast Hřensko, skalní soutěsky a plavili se lodičkou a šlapali po schodech nahoru na horu a byl to největší energetický výdej z celé dovolené, takže jsem dva dny cítila každý sval na nohou. Energetický příjem byl bohužel docela vysoký každý den, a tak jsem zatím ještě radši nevlezla na váhu, na to musím být dostatečně psychicky připravená:-) Jinak ale výlet do Hřenska byl poznamenán také tím, že jsme se zde měli setkat s jednou rodinkou, se kterou jsme se seznámili přes maminkovský server. Večer jsme si zavolali, domluvili baj oko kde se sejdeme a zbytek že domluvíme přímo na místě přes mobily. A tady jsme zjistili, jak je technika ještě nedokonalá. Nikdo z nás netušil, že v tomto místě nebude žádný signál. Protože jsme nebyli domluveni na přesném čase ani místě, tak setkání neproběhlo. Já jsem sice za každou zatáčkou doufala, že je někde doběhnem, ale nepovedlo se. Tedy skoro nepovedlo, na zpáteční cestě těsně před příchodem k autu jsme na sebe "narazili" a domluvili další setkání s touto moc príma rodinkou s jeden a "půl" dítětem:-)

Ve středu jsme se zastavili u majitelky našeho letního sídla v jejím budoucím království v Litoměřicích. Největší zážitek pro mě byl, když jsme všechny tři seděly na molu a máčely si nohy v Labi. Ten pocit pohody je nepopsatelný. Jen tak jsme seděly, povídaly, nohama čeřily vodní hladinu...Potom jsem hupsla do sítě, která byla zavěšená mezi dvěma stromy, zavřela oči a nechala se slastně pohupovat...Podobná síť už brzy bude viset u nás na zahradě, to bude pohoda...

Největší hitem celé dovolené a také zakončením každého dne byla hra Osadníci z Katanu. Tuto chuťovku jsme před dětmi schovávali, protože jsme ji měli zapůjčenou od známých a znáte to, děti jsou jak kobylky a občas ničí, co jim přijde pod ruku, a tak jsme ji vždy vybalili až večer a naprosto si to užívali. Občas bylo trošku husto, sama pro sebe jsem si tuto hru nazvala kurz sebeovládání, ale ještě bych pár lekcí potřebovala:-) Hustota atmosféry se dala měřit tím, jestli se ve hře používal "zloděj" nebo jsme ho nechali živořit na poušti. Hodně jsme se nasmáli. Hra spočívá v osidlování ostrova, k čemuž je potřeba vytěžit různé suroviny, které mezi sebou mohou hráči také různě vyměňovat. Takže během dovolené jsme občas zavtipkovali a i mimo hru používali slovní obraty, jako například: "Gabko, prosím tě,můžu si vzít kousek chleba?" "Jo, ale za dvě ovečky...:-)))"

Protože vzrůša není nikdy dost, zichrujeme si ho už během cesty - tam i zpět. Ujeli jsme teprve pár kilometrů - kolik to může být z Horní Suché do Tesca - a už jsem zjistila, že nemám mobil. Nebyl by to takový průšvih, kdybych v něm neměla uložené číslo na již zmíněnou kamarádku, se kterou jsme se chtěly setkat právě v okolí Děčína. Takže rychlý telefonát ségře, najít někde v bytě můj aparát (na noc vypínám zvonění, takže mírně ztížené hledání) a vyhledat v něm esemesku, kterou mi kamarádka napsala a předat telefonní číslo. Tak jeden problém zmáknutej a druhý vyvstal hned poté, co se Pepa vrátil z Tesca. Kde jsou klíče od auta? (Naše JEDINÉ). Prohrabání všech kapes, znovu (bezvýsledně) projít Tescem cestu absolvovanou před pár minutami a nakonec prohrabat okolí Pepova sedadla. Právě tam zapadly. Zbytek cesty už proběhl v naprosté pohodě, až neuvěřitelné, na to, že cestujeme se čtyřmi dětmi, z nichž nejmladší má teprve necelých 10 měsíců. Byla neskutečně hodná. Cesta zpět byla mnohem víc vzrušující. Naše auto jezdí na plyn a benzínová část je odpojená, takže nefunkční. Je to docela nevýhoda, protože když plyn dojde, nemůžeme si ho někde nabrat do bandasky, ale je třeba naše fáro dotáhnout až na benzínku. A že to není zrovna malý brouček. Na Moravě vidíte benzínku, kde poskytují i LPG, na každém rohu, ale v Čechách už to tak samozřejmé není. Při cestě tam jsme zjistili, že hned za Prahou dvě takové benzínky jsou, ale opravdu široko daleko jediné dvě. Když jsme jeli zpět, zastavili jsme nejdříve na jedné z nich, ale protože tam elpégečko bylo docela drahé, rozhodli jsme se, že dojedeme k té druhé. Trošku jsem tlačila na Pepu, aby už radši neriskoval a co nejdřív nabral plyn, protože další benzínka může být kdoví kde. On to ale zas tak hrotit nehodlal a souhrou okolností tu druhou benzínku přejel, aniž by se mu povedlo na ní zastavit a natankovat. Asi chápete, co se stalo. Další benzínka byla až v Hradci Králové a plyn došel asi 30 km před ním. Takže - štěstí, že se Maťo netrhl a neujel nám - hurá vytáhnout lano a dotáhnout na nejbližší místo k natankování. Musím říct, že jsem docela soptila, protože "já jsem to říkala...":-) Riskli jsme to, a protože konec dálnice se blížil a provoz byl minimální, rozhodli jsme se nesjet z dálnice, ale pokračovat po ní. Hnedka na výjezdu z dálnice nás stavěli policajti. Dělaly se mi mžitky před očima. Jestli nám napaří pokutu, tak ji zaplatíme hned dvojnásobně, protože po Petrželkách bysme to rozhodně nemohli chtít. Naštěstí se pánové rozhodli, že nám nebudou kazit zbytek dovolené a nechali to tak. Víte, jak se o nás dozvěděli? Nějaký aktivní spoluobčan nelenil a vida dvě auta, které nesjeli z výjezdu tam, kde měli, zavolal hlídku na pomoc. Doufám, že netelefonoval za jízdy, vrrr. Zpáteční cesta proběhla ještě dramatičtěji, než lze vůbec popsat, protože během naší jízdy v závěsu se Matýskovi zachtělo opravdu hodně čůrat, ale nemohli jsme zastavit. Radši nebudu popisovat, jak tento problém musel být nakonec vyřešen, i když je to úsměvné. Vjezd na benzinku, která nás zachránila, byl snad nejkomplikovanější, jaký jsem kdy viděla, museli jsme se vytočit za nejposlednější roh, který tam byl, což v závěsu za jiným autem nejde dost dobře - do pravého úhlu se auto na laně příliš snadno netáhne, ale chlapi jsou chlapáci a poradili si. Mezitím, co jsme tankovali, jsem zjistila, že Terezka opravdu NUTNĚ potřebuje přebalit a protože jsem žena činu (nutno říci že až příliš impulsivní - dříve jednám než myslím)nelenila jsem a hodlala tuto situaci co nejrychleji napravit - v autě na sedačce. Spotřebovala jsem asi půlku balíčku ubrousků na přebalování a stejně jsme byli oba s Pepou částečně znečištěni. Tragikomická situace. Zatímco jsem ji držela ve vzduchu, celou špinavou nožičkama kopající, nedalo se ji už nikam položit, Pepa nemohl pomoci, protože se z toho šíleného zákoutí musel dostat zase ven a za námi už troubila auta, která jsme chvíli blokovali. A tak Pepa jednou rukou točil volantem a druhou utíral posr...zadeček, protože já potřebovala obě ruce na to, abych Terezku držela dostatečně vysoko a pevně, aby škody byly minimální. No prostě konec dovolené jako vyšitý:-))) Ale přesto musím konstatovat, že to bylo moc fajn!!!