Tak jsem na pár dní „osiřela“ a musím říct, že je to fajn. Kdyby někdo chtěl půjčit na pár dní ještě Terezku, tak ať se mi ozve:-) Ale i tak, pohoda, klídek, atomosféru dotváří z bedýnek hrající Vlasta Redl. V Kyjově hrál naživo, tak jsem si na něj zase vzpomněla. Ale popořádku. Ve čtvrtek volali Pepovi rodiče, kteří působí již čtvrtým rokem v Kyjově jako kazatelé, že se cítí dostatečně psychicky i fyzicky připraveni na týdenní návštěvu našich potomků. No, neberte to. Obzvlášť, když vaše fyzické zdraví je narušeno (záda stále drží pohromadě jen díky pravidelné dávce chemie) a psychické k tomu nemá daleko – vždyť jsem nepřetržitě nadopovaná kojící matka, ty mívají sklony k „psychostavům“ i bez pomoci analgetik. A tak jsme se v pátek sbalili a k večeru vyrazili, směr Kyjov – jižní Morava. Ještě jsme pořádně nevyjeli a děti už se ptali, kdy tam budem. Po chvilce usnula alespoň Terezka. Ale ostatní děti se pořád kvůli něčemu handrkovaly. Zdálo se, že každý má nějaký problém. V Novém Jičíně jsme ještě zastavili na benzínce, abychom doplnili palivo do plna a zakoupili dálniční známku. U stojanu s plynem ještě stálo jiné auto, tak jsme zastavili za ním. Jestli čekáte problém, tak jste na to kápli. Když auto odjelo a my chtěli popojet, tak jsme prostě nenastartovali. To není zrovna příjemná situace. Neměli jsme tušení, v čem může být problém, stojíme v cizím městě, tak co teď? Mezitím se vzbudila Terezka, tak to je konec. Bylo jasné, že už to nezalomí a nezdála se dobře naložená.. Usedla jsem na místo řidiče a dostala za úkol zkusit nastartovat, Pepa že mezitím bude koukat do motoru, co se kde nehýbe, případně hýbe navíc, aby zjistil, kde je chyba. Asi po půlhodině byla konečně závada odstraněna. Zkusila jsem nastartovat – a – hurá, jde to. Můj největší fanoušek, Míša, skandoval: „Mamí, hurá, ty jsi hvězda, jak se ti to povedlo?“ Ani se mi nechtělo vysvětlovat mu, že to, že se mi povedlo nastartovat, není moje zásluha. No, zkažte dítěti radost:-))) Zbytek cesty proběhl celkem bez problémů, až na Terezčin ŘEV. Zmlkla pár minut před příjezdem do Kyjova.

V Kyjově zrovna probíhaly Slovácké slavnosti, což je jistě chválihodná akce, ale my jsme díky tomu museli objet půl Kyjova, abychom se dostali k rodičům, kteří bydlí téměř v centru města a tedy i dění. A když jsme půl toho Kyjova objeli, tak jsme opět dojeli k zákazu. Koukáte na dům a nemůžete k němu, protože je tam zákaz vjezdu. No nic, zákaz nezákaz, riskli jsme to. Naštěstí bez následků. Církev bratrská má svůj sborový dům postaven přímo u Letního kina. Kdo nezažil, nedovede si představit, jaké je to PSYCHO. Obzvlášť pro starší lidi. Usínáte za zvuku stříleček a nepomůže ani zavřené okno. Ale kdo by taky spal v takových vedrech při zavřeném okně? Tentokrát celým Kyjovem zněly lidové písně, a to doslova. Na druhou stranu, mělo to svoji atmosféru...Městem procházely davy lidí v krojích, s živou muzikou, bylo to pěkné, i když příliš hlučné. A hlavně, nedalo se před tím utéct. Ale vidina dalšího týdne bez dětí mě držela nad vodou:-)))

A tak si dnes užívám klídku, a pomalu si dělám doma velký úklid. Matýsek volá asi 5x denně, už jsem ho musela trošku usměrnit. Ze všech dětí je on nejtesklivější. Adélce jsem učísla takový účes, aby babi nemusela celý týden česat, sluší jí to, pusince mojí. A večer přijde moje dvanáctiletá neteř, aby mi na celé hlavě učesala copánky. Zítra večer jdu ke kamarádce koukat na film. Když pohoda, tak pohodá.

Terinka