Mám za sebou další hektický den, plný nejrůznějších emocí a zážitků, spojených především s mou rolí mateřskou. Ráno bylo o něco náročnější než obvykle. Přestože jsem šla spát už v deset hodin a Terezka krásně spinkala celou noc, probudila jsem se se začínající migrénou a vidina náročného dne mně na jednu stranu hecovala k vyšším obrátkám a na druhou stranu vyvolávala pocit praštit se vším, vykašlat se na zvonící budík na mobilu a spát až do úplného vyspání. Přece jen ve mně ale zbylo ještě trochu zodpovědnosti a tak jsem chtě nechtě vyskočila z postele a začla s každodenní rutinou. Naštěstí dítka ještě zařezávala, a tak jsem měla čas připravit nejdříve sebe (sprcha, oblíkání, líčení), dopřipravit svačinky a pak snídani a probudit ratolesti. Před půl osmou už jsme všichni museli sedět v autě, protože v 7:45 už jsme byli objednaní s Matýskem na ORL (ušní - nosní - krční) a bylo ještě třeba zavézt Adélku do školky a Míšu do školy. Stihli jsme to tak tak, s vyplazeným jazykem a Terezkou na rukách jsme v 7:50 stáli před příslušnými dveřmi. Na to, že bylo tak málo hodin, jsem si připadala už dost ulítaná a to byl teprve začátek. Matýskovi nezabraly ani druhé antibiotika, takže šup zpátky do auta, zajet do nemocnice nechat udělat kontrolní snímek a opět zpět na ušní nechat ho posoudit. Zábava jako hrom. Ještěže Terezka příliš nevyváděla, akorát to poutání do sedačky pár minut jízdy centrem města a opět odpoutávání a vyndávání ze sedačky není zrovna Terezčina oblíbená činnost a přiznávám se, že moje taky ne. Zvlášť, když to během dvou hodin musíme absolvovat 8x. Paní doktorka snímek posoudila a rozhodla, že to není dobrý a že Maty musí do nemocnice, kde mu pod narkózou narvou do nosu hadičky a pak mu týden budou proplachovat dutiny. Tohle zvládne v pohodě, jenom je docela citlivý a bude nejspíš tesknit. Já taky. Nakoupila jsem mu pár sladkostí a nějaké časopisy, aby mu to tam utíkalo příjemněji a než si pro něj přijel Pepa, aby ho do nemocnice odvezl, musela jsem ho hodně povzbuzovat, že to zvládne. No, byly i nějaké slzičky, ale věřím, že to nakonec bude v pohodě.

Doma jsem potom uložila Terinku a začala uklízet ranní brajgl, protože chápete, když se pět osob musí ráno rychle někam vypravit, že to tady rozhodně nevypadalo jako ve škatulce:-) Naštěstí se dnes můj chápavý manžel obešel bez teplého oběda (nahradila ho teplá večeře:-).Jsem ráda, že žiju v dnešní době kompjůtrů a když potřebuju, můžu pokecat třeba s kamarádkou z druhého konce republiky. A tak jsem dnes mohla skypovat s milou osůbkou, abych zjistila, že jsme všechny na jedné lodi:-) Že stejná trápení i radosti potkávají nás všechny a život je o tom, nějak se s tím poprat, řešit, čelit tomu. Taky miluju povzbudivé esemesky, ve chvílích, kdy je nečekám. I taková dnes přišla:-) Sama takové esemesky občas posílám, vím, jak někdy dokážou potěšit.

Odpoledne jsem se vydala na třídní schůzky, plná očekávání, abych zjistila, že jsem si udělala jen takovou procházkou (že jsem si nevzala pohodlnější boty...) Pusto-prázdno kolem školy a taky ve škole mě donutilo zeptat se uklízečky, jestli opravdu dnes jsou ty třídní schůzky. A že prý až zítra. A to Pepi kvůli tomu přišel dřív z práce. Nejen, že zbytečně, ale zítra bude muset přijít zas:-) Alespoň opravil auto a to ho večer hezky hřálo. Moje "zbytečná" procházka nebyla zbytečná, trošku jsem pročistila hlavu, ale stále jsem měla pocit, že se mi rozskočí mozek. Tak jsem si uvařila kávu, vzala si SUDOKU a lehla si do houpací sítě. Rozhodla jsem se na chvilku zastavit, vypnout. Poprosit Nejvyššího o sílu a energii. Pár minut a bylo mi mnohem líp. Hlava sice stále pobolívala, ale už jsem neměla ten pocit zmatku. Pustila jsem se do úklidu. Bylo to nakonec fajn odpoledne. Fakt.