Ráno jsem, stejně jako každý den, prozkoumávala obsah ledničky a vymýšlela dnešní oběd. Pohled padl na krásné papriky a rajčata a bylo rozhodnuto. Plněné papriky s rajskou omáčkou. Chybí knedlík a zakysaná smetana a tak svolávám četu v podobě tří capartů ve věku od tří do devíti let (Terezka fakt ještě nemluví), abychom vymysleli plán na dnešní dopoledne a zahrnuli do něj nákup potřebných surovin. Nejjednodušší variantou se zdá být ta, že kluci sednou na kola a dojedou do obchodu. Jsou ochotní, ale jen za slib, že si můžou něco koupit. S tím nesouhlasím, ale i tak návrh prochází. První problém. Míšovo kolo není nafoukané a k pumpičce chybí "hadička" (po kolikáté už?). Adélka navíc žadoní, že by do obchodu chtěla taky, i s kočárkem. A tak se rozhodnu, že uděláme procházku. Natěšené jsme obě, Adélka s kočárkem moc často nejezdí. Radost mi akorát kalí to, že takhle spotřebuju nákupem mnohem víc času, než kdyby pro to zajeli kluci. A uvědomuju si, jak moc teď všechno přepočítávám na minuty. Čas má velký podíl na mém rozhodování, s tím musím něco udělat.

Všechno připraveno a s Adélkou vyrážíme. Na počátku naší procházky je to  vysmáté sluníčko, radost pohledět. S každým krokem si ale uvědomuje, že kočárek je přeci jen zátěž a volá na mě: "Mami, mě už to nebaví, pojď mi pomoct." Já mám ale dost práce se svým kočárkem a taky Terezkou. "Nene, Adélko, zatni zuby a pojď. Už vidím obchůdek." Nemá cenu popisovat to fňukání, do obchodu jsme ještě došli jakž takž, ale cesta zpátky byla příšerná. Rozhodla jsem se nepovolit a donutit ji kočárek odvézt až domů, přestože by asi bylo jednodušší vzít kočárek do druhé ruky (první jsem tlačila Terezku), alespoň pro tu chvíli, nemusela bych poslouchat fňukání, přecházející v hysterický pláč. V tu chvíli kolem nás projížděl na kole vysmátý asi sedmdesátiletý dědula, na nosiči přivázanou hůlku. Byl to takový komický a zároveň milý pohled, stařík už zjevně nebyl v ideálním fyzickém stavu, jestliže sebou tahal hůlku, ale přesto neváhal sednout na kolo. To mě ještě posílilo v mém rozhodnutí. Adélko, nepodléhej svojí slabosti, zatni zuby a ten kočárek dotlačíš až domů. Nechci z tebe mít nějakou ufňukanou princeznu, co se vzdá s prvním náznakem slabosti. Stejně tak musím občas povzbuzovat i sebe. Taky bych někdy nejradši s něčím sekla při prvním neúspěchu nebo ve chvíli, kdy se mi zdá, že už nemůžu. Ale stejně jako Adélka nakonec dotlačím svůj kočárek až domů, kde pak slíznu odměnu:-) Adélka pro dnešek slízla nanukáč se šlehačkou:-)))