Dneska mám trošku vzletnější náladu - po delší době - a tak snad i to moje písání bude veselejší. I když, ne že by bylo o čem psát. Jak už jsem mnohokrát podotkla, můj život se momentálně točí "pouze" kolem dětí a to je v tuto chvíli docela rutina. Ráno vstát - budík je natažen na půl sedmou, ale ještě se mi nepovedlo vstát na první zazvonění, takže vstávám nejdřív v 6:40, v rychlosti provézt ranní hygienu, pak rychle vzbudit školáka (druhý je stále marod a tudíž by mohl vyspávat, kdyby chtěl), posadit ho ke snídani, nejmíň 3x ho popohnat, aby už ale opravdu přidal na tempu, jinak to nestihne dojíst, odpovědět na stopadesátosm otázek upovídané Adélce a mezi tím vším batolící se Terezka - občas ji nasměrovat jiným směrem, posadit k nějaké vhodnější hračce než je elektrická zásuvka (nebezpečí pro ni) nebo nejnovější číslo Instinktu (nebezpečí pro časopis), případně ji setřást ze svých lýtek a ukázat jí vhodnější zábavu. Před půl osmou školáka vypustit z rodného domu a posléze dokončit přípravy před tím, než vykročíme do školky s Adélkou. Největší problém má naše dlouhovláska s oblíkáním. Hromádku s oblečením pokaždé položím před ni na zem a jejím úkolem je nasoukat se do toho. Na první problém narazí hned při oblíkání kalhotek. Přijde za mnou do koupelny s otázkou, proč ji to na bříšku tak bolí. Jeden pohled stačí k určení diagnózy: Obě nožky má nasoukány v dírce pro jednu končetinu a kalhotky tak získávají na její postavičce zajímavý tvar. Takže sundat kalhotky, ukázat jak si je má oblíknout a vypoklonkování z koupelny. Upaluj si dooblíknout zbytek. Ještě asi tak 5x překontrolovat otázkou: Adélko, oblíkáš se? "Oblíkáááám!" Za chvilku přijde znovu. Štramplíky zůstaly v pokojíčku, zato už má oblíknuté šusťáky. A ještě ke všemu naopak. "Jeva Aďo, svíkej to, kde máš punčocháče?" Pohled dementa. Ahááá, já jsem zapomněla. No, nakonec to vždycky nějak dáme dohromady. Pak nás čeká ještě přenesmírně náročný úkol a to učesat tříletou ratolest. Dlouhé vlásky jsou sice parádní, ale upravit je do nějaké padnoucí podoby je někdy úkol přímo nadlidský. Ještě se ani nedotknu hřebenem vlásků a už ječí, že ji to bolí. Vyhrožuji, že ji ostříhám, načež zjišťuji, že to nezabírá, protože při každém dalším česání volá, že chce ostříhat. Jindy to zas vypadá tak, že Adélka se prohání bytem a já za ní lítám s kartáčem na vlasy. Opět volá, že chce ostříhat. Musím ji přesvědčit, že budu moooc opatrná a že ji to fakt tentokrát nebude bolet. Dá si říct a tak můžem česací akci zakončit úspěšně. Jo, ale to se pak nakrucuje před zrcadlem a konstatuje, že ty culíčky jí ale sluší....:-) Pak ještě překonat odpor č.3, a to kvůli tomu, že na mě opravdu nemusí jít čekat do autíčka, protože dneska jdeme do školky pěšky. A zhruba od půlky cesty opakovat v krátkých intervalech, že užtambudem, užtamskorojsme, užbrzyuvidíšškoličku, atakpořáddokola. No ale pak už mám na tři hodinky celkem klídek, jen s Terezkou. Akorát že ty tři hodinky uběhnou jako nic, než pouklízím, uvařím, nebo dám kafe s kamarádkou a už je tady Míša a úkoly a odolávání jeho prosbám o nějakou sladkost 3x za hodinu , a pak už je třeba dojít pro Adélku a jsme všichni zase pod jednou střechou. No, a pak už záleží na náladě a na programu, jak nám to odpoledne krásně uteče:-)
V sobotu jsem měla celkem krizi, protože Pepa ve chvíli, kdy už jsem ho každou minutou čekala doma, zavolal, že musí jet k poruše. Nevím, jestli si to umíte představit, ale pro tělo je to neskutečná pecka. Všechno už je směřováno k tomu, že za pár minut je taťka doma, což pro mou psychiku znamená velkou úlevu a najednou zavolá, že přijde nevíkdy. To je opravdu horší, než když vím, že přijde hodně pozdě a jsem na to připravená. Po bytě se povalují hračky, v kuchyni je neumyté nádobí, všechno si chci uklidit v klidu, až se po mně nebude plazit Terezka a až Adélka bude otvírat svou pusinku někde na procházce s tatínkem a bác ho, je třeba vymyslet plán B. Děti jsem nahnala do pokojíčku, přikázala jim uklidit si ho, nevylízat, dokud nebude pokojík uklizený (takže na hodinu mám od nich pokoj)a pak trošku bez chuti a bez nálady přemýšlela, jak si to teda uspořádám. Pak se ale stalo něco, co jsem nečekala a co mi tentokrát zvedlo náladu. Nečekaná návštěva, kamarádka kterou nevídám zase tak často. Přišla jen na skok, ale nakonec zůstala pár hodin a během povídání jsem stihla uklidit, nalouskat ořechy, nastrouhat jabka a upéct štrůdly. Zase mi bylo fajn, a když přišel Pepa z práce, tak už jsem ani nesoptila. Přátelé jsou hrozně fajn, díky za ně!
V neděli jsme na pár hodin opustili naše robátka, předali je do rukou hlídací tetičky Markétky a šli slavit narozeniny naší kamarádky. Bylo to takové milé odreagování, přátelé, humor, povídání, stolní fotbálek a spousta jídla. To bych mohla klidně každý den!
A dnes, 7. října 2007 je velký den! Terinka udělala první samostatné krůčky a znova a znova...Sláva!
ahojky
(Jana, 21. 12. 2007 18:26)